Geoelektrické metody - historie

Historie geoelektrických metod je poměrně mladá, a proto se nejdříve vrátíme k objevování elektrických vlastností. V polovině 17. století začali Gray a Wheeler studovat elektrické vlastnosti hornin. Počátkem 18. století Watson ověřil, že Země (tudíž i horniny) je vodič. Ruští vědci M.V. Lomonosov a G.V. Richman zkoumali atmosférické elektrické jevy a polární záři. Ve 30. letech 19. století britský vědec R.W.Fox a Ch. Matteuci studovali zemské proudy a objevili spontánní polarizaci. Koncem téhož století objevil C. Barus pole spontánní polarizace u rudních těles.

Ve 20. stoleti dochází k prvnímu praktickému použití spontánní polarizace pro rudní prospekci. Po 1. světové válce nastává velký rozvoj geoelektrických metod - jsou vynalézány odporové, potenciálové a induktivní metody. Mezi válkami dochází k rozštěpení výzkumu na několik "škol". Předně zde byla škola francouzská, kterou vedl Conrad Schlumberger - otec geoelektrických metod. Vynalezl a úspěšně použil metodu ekvipotenciálních linií při prospekci rud barevných kovů v Srbsku. Stanovil také teoretické principy odporových metod. Americkou školu reprezentovali Barus a Wells, a později F. Wenner - stvořil ucelenou teorii odporových metod. H.R. Conklin získal patent na induktivní (EM) metodu. V rámci severské školy se jednalo o švédy K. Sundberga a H. Lundberga, kteří induktivními metodami objevili ložiska rud ve Skandinávii. Sovětskou školu reprezentovali A.A. Petrovskij, A.I. Zaborovskij, L.M. Alpin, V.N. Dachnov a další. Ti objevili rudní sulfidická ložiska na Urale pomocí stejnosměrných i střídavých metod. Po 2. světové válce došlo k největšímu rozmachu v teorii, přistrojovém vybavení a interpretaci. V posledních 30-ti letech dochází k masivnímu rozvoji přístrojové techniky a mikroelektrotechniky, která v kombinaci s počítači umožňuje sofistikované interpretační postupy.