Užitá geofyzika je část geofyziky zabývající se studiem fyzikálních polí Země nebo uměle vzbuzených fyzikálních polí a následnou aplikací zjištěných poznatků při řešení geologických, environmentálních, archeologických nebo inženýrských problémů. Využívá se též při vyhledávání nerostných surovin, v hydrogeologii nebo v ropném průzkumu.
Geofyzikální metody dělíme podle charakteru sledovaného fyzikálního pole. Tíhovým polem se zabývá gravimetrie. Současné magnetické pole zkoumá magnetometrie, magnetickým polem v geologické historii Země se zabývá paleomagnetismus. Elektrická a elektromagnetická pole studujeme pomocí geoelektrických metod. Radioaktivitu hornin a okolního prostředí spolu s radonovým rizikem zjišťujeme pomocí radiometrie. Rychlostí šíření elastických vln v horninovém prostředí se zabýva seismika. Měření a interpretací uvedených fyzikálních polí ve vrtech se věnuje karotáž.
Hloubkový dosah metod užité geofyziky se pohybuje v rozmezí od decimetrů po stovky metrů. Průzkum větších hloubek se uplatňuje jen při vyhledávání zdrojů geotermální energie a v rámci naftového průzkumu. Zde může zájmová hloubka činit až 10 km. Hlouběji uloženými tělesy se zabývá velká (čistá) fyzika Země.
Slovo geofyzika poprvé použil Švýcar Julius Fröbel v roce 1834. Pojem jako takový zavedl až v roce 1850 německý geolog Carl Friedrich Naumann, když geofyziku definoval jako jednu ze tří částí "geologie zemského tělesa". Užitá geofyzika se z velké geofyziky oddělila až ve 30. letech 20. století.
Tak to bylo lehké naťuknutí tohoto oboru a dál už je jen na vás, která z výše uvedených metod vás zajímá.